Povídka zdarma : Z pamětí katovského tova

Z pamětí katovského tovaryše Schwertmanna. Anno Domini 1642

Autor: latis
Rubriky: Sado Maso,

Hodnocení: 2.9 | Přečteno: 122823x | Perverz rating: 0 | Komentářů: 0 | Napsáno: 05.10.2019

Byl jsem na cestě už tři dny. Má cesta měla vést do města Bamberku, kde, jak jsem slyšel, naléhavě hledali katovské tovaryše. Já sem byl na tovaryšské vandrovce už po tři léta, o další dvě léta jsem se měl vrátit domů, do Kutné Hory a složit mistrovskou zkoušku na místo mistra řemesla katovského a ujat se živnosti po mém otci, který měl jít na odpočinek. Druhý den jsem bloudil hustým lesem a nemohl jsem najít cestu ven. Až nakonec jsem se zeptal jednoho pastevce na kterého jsem střetl na lesní mýtině.
Jak se dostanu do Bamberku, ctihodný muži?- zeptal jsem se pastevce.
Jsi nedaleko, asi půl dne cesty, za tým horským hřebenem je Bamberk. Ale jestli můžeš, vyhni se mu! – řekl mi stařík.
Proč proboha? – zeptal jsem se. – Jsem na cestě tři dny a Bamberk je prozatímní cíl mé cesty. Musím tam jít. – řekl jsem staříkovi.
Ve městě se rozmohli čarodějnice, dělají tam své pekelné rejdy a radní konšelé pošlou snad každý měsíc někoho na hranici. Jsou to skoro vždy ženy a mladé dívky, co jsou upalovány na v plamenech za zdmi městských hradeb.
Srdce mi poskočilo radostí. Nepokládal jsem za nutné, tomu starému muži osvětlovat, že stav, jež mi tak dramaticky popsal, mě naplňuje štěstím a rozkoší, neb mi přináší hodně krejcarů a nadpozemskou slast, kterou může pocítit jen ten, v jehož rukách se octnou mladé dívky a jež má nad nimi absolutnou moc. Přesně tohle popsal mistr popravčí z Bamberka, když byl před měsícem na návštěvě u mého mistra, u kterého jsem vykonával povinnou vandrovku posledně. Žádal mého mistra, aby mě propustil a mně, abych přijel k němu. Jestli se osvědčím, dá mi bydlení, jídlo a taky si zarobím dost krejcarů na další vandrování. S radostí jsem přijal.
Když jsem teď opět s pomocí staříka našel směr, šel jsem tím rychleji. Nebe se zatáhlo a začalo pršet. Byl to nepříjemný studený říjnový déšť, jež mě promočil na kost.
Konečně jsem uviděl z vysokého kopce Bamberk. Konečně. Vešel jsem do města.
-Kde je tady dům mistra ostrého meče, drahý příteli?- zeptal jsem se mladého tovaryše. Ten když slyšel slova o katovském meči, ucukl se a bez slova utekl. Tu měli naše povolání určitě málo v lásce. Šel jsem dál. Střetl jsem mladou dívku s nějakou ženskou, co vypadala jako služka. – Kde je tady příbytek mistra popravčího, ctihodná panno? – zeptal jsem se modrooké dívenky. Ta však na mně vyvalila oči chytila služebnou za ruku a utíkala pryč.
- Jen počkej děvče, tebe si budu pamatovat! – pomyslel jsem si. – Když tě dostanu do rukou budeš se svíjet jako divoké víno a prosit o rychlou smrt! –
Nakonec mi cestu k mistrovu domu ukázal městský pohodný. Dům byl pěkný, prostorný, bylo vidno, že mistr se má dobře a že má dost práce. Zabouchal jsem na dveře. Otevřel mi mistr popravčí. Znal jsem ho ze svého minulého působiště.
A vítej synu! – přivítal mě. – Už jsme na tebe čekali. Práce je víc než dost. Čarodějnice navštěvují naše město a my s nimi musíme bojovat. Jsou to často mladé ženy nebo dokonce dívky, takže práce je to celkem příjemná. Dívenky i ženy vždy zpočátku zapírají ale když je vezmeme do práce, zpívají jak hejno skřivanů za letního dne.-
Děkuji mistře, budu se snažit nezklamat Vás. – řekl jsem.
Tak pojď, musíš se osušit a žena ti dá kaši. Určitě jsi vyhládl.- řekl mistr.
Mistr mi ukázal místnost, kde budu spát s jeho synem, který je u něho učněm. To bude jeho druhý pomocník při výkonu jeho řemesla. První budu já. Pak přišla mistrova žena a donesla mi kaši. Konečně jsem se dosyta najedl.
Pak za mnou přišel mistr.
Na zítra na devátou hodinu ranní se připrav! – nakázal mi. – Radní páni mají na radnici zavřené mladé děvče, jehož matka je v podezření z čarodějnictví. Před třemi dny odjela z města a její dcera nechce říci kde. Je na našem umění abychom jí rozvázali jazyk.- osvětlil mistr situaci.-Jak znám mladé dívky, bude zprvu zapírat, ale když jí dáme na nožku botu, bude zpívat jako slavík za letního rána. A když ani to nepomůže, přijde další stupeň s použitím ohně a žhavých kleští. A to už nevydrží nikdo. V mých rukou vřískali statní muži jako zakálená podsvinčata a přiznávali se ke všemu, ne křehké dívky! Ty chčijou hrůzou už při pohledu na moje nástroje. – zasmál se mistr chraplavě.
Představa mladé dívky, která hrůzou nebo bolestí neudrží v sobě moč způsobila, že mi pantalony nestačily. Mistr si to všiml a ušklíbl se: - Neboj se, přijdeš si na svoje. I můj syn, který je mně učněm. Když mladé kůzlátka zmáčkneme, zkrotnou a žerou z ruky. Pojď ukážu ti, kde budeš spát – pokynul mi mistr. Měl jsem k spánku malou špeluňku, hlavní ale bylo, že jsem si mohl svléknou šaty a osušit je. A v břichu mě hřála kaše paní mistrové. Zaspal jsem jak zabitý a ráno jsem se hlásil u mistra. Byl tam taky jeho syn, mladý kluk, ale silný, měl nám být nápomocen. Šli jsme do mučírny. Jako obvykle, byla v sklepení radnice. V středě sklepní místnosti byl stůl, za ním seděl městský soudce, po jeho pravici starosta města Bamberku a po levici přísedící písař. Kromě toho tam byl mistr kat, já - tovaryš, jeho syn – učeň, dráb a jeden voják. Celkem dost silných mužů na jedno mladé děvče.
Přiveďte vyšetřovanou! – přikázal soudce. Mistr mi pokynul. Byl to v Němcích obvyklý postup, že osobu určenou k právu útrpnému vyzdvihl v její cele katův tovaryš a dráb. Kdyby to byl býval silný muž, mohli si ještě přibrat vojáka. Ale na slabou dívku snad budeme stačit my dva. Žalářník odemkl celu , kde jsem uviděl vyšetřovanou. Byla schoulená na kupce sena, seděla tam spoutána řetězy.
Půjdeš s námi děvenko! Páni se tě nemohou dočkat. Připravili ti hostinu, uvidíš, budeš křičet radostí! – vtipkoval žalářník.
Děvče se na nás zděšeně kouklo a počalo se třást na celém těle. Mělo štíhlou postavu a dlouhé plavé vlasy. Vycítil jsem, že musí mít modré oči. Žalářník odemkl řetězy a já spoutal dívce ruce za zády a strčil do ní. Bylo obyčejem, že se delikvent přivedl do mučírny svázaný, poněvadž některé měli z mučení takovou hrůzu, že se pokusili cestou prchnout. Dlužno podotknout, že neušli daleko.
- Hyjó kobylko, páni se nemohou dočkat. Už ti připravili rukavičky na tvoje prstíky a botečky na tvoje nožky! – vybízel nešťastnici dráb. Děvče stoje nejistě na štíhlých nožkách pošlo k východu. Oblečeno mělo košili (spíše pytel) který jí odhaloval bíle paže a končil nad koleny. Šaty podle obyčeje patřili katově ženě. Všiml jsem si jejího chodidla. Byli jemná a růžová. Měla krásné rovné prstíky. Bylo vidno, že byla zvyklá chodit obuta. To nebyla sedlačka, která chodí celý život bosa.
- I jo, mezi ty kolínka zakrátko vniknu, - řekl jsem si a přehltl jsem slinu. Zanedlouho jsme byli v mučírně. Děvče jsem přivedl před soudcovskou stolici a rozvázal jí ruce.
- Pane soudce, pane starosto, pane přísedící, přivedl jsem vám obžalovanou, 18 let věku, za účelem výslechu právem útrpným. – přednesl jsem německy naučenou větu.
Soudce se pokojně ušklíbl. Bylo vidno, že se dlouho těšil na tuto chvíli. On i přísedící si mnuli ruce, že jim padlo do ruky tohle kůzlátko. Přísedící – písař se i oblizoval. Nevěděli se dočkat, kdy budou vidět tohle tělíčko svíjet se v hrůzných mukách a slyšet jeho vřískot.
Taky katovu synu, učni se napnuly pantalony.
Obžalovaná Brigita Pilisauerová, dcera Marie Pilisauerové, sirota po Heinrichu Pilisaerovi, zemřelému před pěti léty, víš proč jsme tě přivedli do téhle mučírny? – zeptal se soudce.
Ano pane. – špitlo děvče. – Ptali jste se mě, kde je moje matka. Já to však nevím. Nesvěřuje se mě. Před třemi dny sebrala dvojkolák, koně a šla za obchodem. Neřekla mi kde. Po smrti otce řídí jeho obchody, má mnoho práce, neříká mi kde jede. –
Buď rozumná dívko! Tvoje matka je obviněna z čarodějnictví. To nejsou žerty! Víš, když to neřekneš, budu tě muset dát mučit! A při mučení vyšších stupňů budeš nahatá jak té tvá máti zrodila! – řekl soudce přísně.
Pane, i když je mučení to nejstrašnější, co může cudnou dívku jako já potkat, já vám nevím dát odpověď. Matka prostě odešla a nic mi neřekla, - odpověděla dívenka, která byla bledá strachy jako vápno.
Mistře práva útrpného, odevzdávám Vám teď obviněnou, aby jste ji právem útrpným k rozumu přivedl. Zvolte pro dnešek lehčí stupeň, nechť se dívka vzpamatuje a zůstane při životě, - řekl soudce.
Mistr kat mi pokynul. Já už věděl co dělat. Přinesl jsem z rohu místnosti pevnou třínožku, štokrle bez opěradla. Dívka si zděšeně přichytila spodní lem své košile, jako by se chtěla bránit nahotě.
Neboj se křepelko, dneska to bude ještě lehčí stupeň. Tu košilku si ještě dnes smíš ponechat. Ale jestli nedostaneš rozum, zítra to bude horší, však uvidíš! - řekl mistr.
Děvče, značně bledé jsme usadili na třínožku. Já jsem si stal za ní, abych ji mohl pevně držet. Mistr vzal palečnice a pokynul děvčeti, aby mu nastavilo palce. To tohle učinilo.
Á, už se nevíš dočkat broskvičko. Však já vím, že dostaneš rozum. Párkrát přitáhnu šrouby a budeš zpívat jak skřivan za letního dne. – ušklíbl se kat.
Vložil drobné palce děvčete do palečnice a přitáhl. Děvče se zhluboka nadechlo. Přitáhl opět. Nozdry děvčete se zachvěly. Já ho držel zezadu (při lehčím mučení se děvčata nepřivazovala) a cítil jsem, jak se děvče třese. Pak opět přitažení. Děvče začalo přerývané dýchat. Nehty na palcích děvčete se podlily krví a ubohé děvče se v mých rukou celé třáslo.
Právě tehdy mistr povolil palečnice. Byla to hra mačky s myší. Děvče si úlevně vydýchlo. Mistrův syn už přichystal španělské boty. Děvče jsem chytil pevněji. Cítil jsem její spocené tělo na mé hrudi. Učeň přiložil rourky s hroty na její holeň a lýtko a chytil je společné šroubama.
Tak, Brigitko, řekneš nám, kde je tvá máti? – zeptal se starosta.
Nevím, nevím, nemučte mé proboha! – zvolalo děvče. – Nevím kde je má matka, nic mi neřekla a odjela, - vyjeklo.
Přitáhnout, - rozkázal soudce.
Mistr přitáhl šrouby. Děvče se v mých rukou zachvělo.
Nu holuběnko, vzpomínáš si už? – zeptal se přísedící.
Ne, eee, néééé proboha, nedělejte mi bolest, jsem nevinná, matka se sama vrátí, pusťte mě domů, ožebračíte mě! – naříkalo děvče.
Přitáhnout! – řekl soudce opět nekompromisně.
Šrouba opět zaskřípala. Děvče začalo přerývaně dýchat. Hleděla na stěnu před ní vytřeštěnými očima. Na drobných chodidlech roztáhla prstíky v gestu bolesti.
Mám zatáhnout šrouby kladivem, ctihodnosti? – zeptal se mistr.
Ne, ale pár úderů kladivem na botu bych pokládal za rozumné.- řekl soudce.
Mistr pokynul na mě. Uchopil jsem dívku ještě pevněji. Mistr vzal železný sochor, zahnal se a bouchl na část trubky na holeni, která svírala dívčinu nožku. Teď byla bolest silnější než dívčina a ta počala vřískat. Musil jsem vynaložit veškerou sílu, abych udržel svíjející se dívčí tělo. Mistr udeřil opětovně. Dívče znovu zavřísklo sesypalo se do sebe. Zároveň jsem ucítil , že mi do střevíce na noze, kterou jsem měl pod třínožkou teče něco teplého. Ubohá dívka neudržela v sobě bolestí moč a pustila ho do mé boty. Bylo to poměrně běžné a nepřekvapilo mě to. Děvče se v mých rukou úplně sesypalo.
O, oh, ooh, - kvílelo děvče- nechte mě pánové! Nemučte mě už! – kvílelo skuhrajíce.
Na dnes stačí, - řekl soudce. – Pokračovat budeme zítra.- Vyšším stupněm! Tovaryši, odveď obžalovanou!
Chytnul jsem dívku pod paží a táhl jsem ji do cely. Děvče naříkalo, skuhralo, poskakovalo na jedné noze. Přišli jsme k cele. Dráb odemkl. Děvče jsem postrčil dovnitř a to se zhroutilo na kupku sena.
Tak holčičko, zítra to bude horší, - řekl jsem,- připrav se na pálení a řeřavé uhlíky. A víš už, že při mučení budeš úplně nahatá, - šklebil jsem se. Děvče se jen třáslo. Dráb zabouchl dveře a šli jsme opět do mučírny. Tam učeň už čistil louži moče na podlaze a páni se s mistrem radili co zítra.
Zítra nasadíme řeřavé kleště, pánové,-řekl mistr. – To nevydrží nik. Bude vřískat bolestí a prosit o smilování. My však neustoupíme. Taky jí je potřeba svléknout dohana. Bude to božský pohled.- řekl mistr.
Dobře mistře -, řekl soudce - Dnes jsme děvčeti ukázali, co ji čeká. Má čas rozmýšlet celou noc. Jestli zítra neřekne, kde je její matka, pocítí tvé kleště. -
Mezitím mistrův syn setřel moč dívčiny a společně jsme uklidili mučírnu.
Večer jsme zasedli k večeři. Já, mistr, mistrová a mistrův syn.
Byl jsem s tebou spokojen, - řekl mistr. – Choval ses dobře, děvče jsi držel taky pevně. Zítra přistoupíme k mučení s ohněm. K tomu rozdělá můj syn dvě hodiny před mučením oheň z dřevěného uhlí v té malé výhni, co jsi ji viděl v rohu mučírny. –
Ano, starat se o oheň je vždy povinností učně. – řekl jsem.
Pak ty přivedeš obžalovanou. Přivedeš ji oblečenou, svlékneš jí až v mučírně. Páni si chtějí tento obraz vychutnat. A taky si ho zaslouží. Dále bude dívka tázána a v případě, že se nepřizná mučena kleštěmi. Až se přizná. Pak si s ní můžeš dělat co chceš, páč její tělo jí už nepatří. –
Mistře, Vaše přání je mým rozkazem,- řekl jsem.
Nemohl jsem se ve své špeluňce dočkat rána.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ráno jsem šel s drábem po děvče. Dívka ležela v rohu kobky a dřímala.
Vstávej kurvo prašivá, - zvolal na ni dráb. Děvče se strhlo.
Páni s tebou chtějí mluvit, - řekl jsem jí. Děvče se začalo třást.
No, vidím holuběnko, že ti je zima, - řehnil se dráb – No neboj se, páni tě zahřejí. Zrovna pacholek rozdělával oheň.-
Odemkl zámky na řetězech a šli jsme. Děvče směšně kulhalo, nožku, kterou jsme včera drtili mělo napuchlou. Přišli jsme do mučírny. Učeň – pacholek už předtím rozdělal oheň a teď měl ve výhni pěkně řeřavé uhlíky. V uhlíkách se nahřívali dvoje klestě. Když je dívka uviděla zavřískala hrůzou. Po niterné straně stehna jí stékal potůček.
- Ale, no tak broskvičko!-zvolal mistr. -Nik ti ještě nic nedělá a už z tebe vytékají chcanky! Co pak, když se Ti začne věnovat naostro!- uchechtl se.
Děvče (ještě oblečené v košilce) jsem drsným popohnáním přivedl před soudce.
Brigito Pilisauerová, chceš nám teď říci, kde je tvoje máti? – zeptal se soudce přísně.
Nevím pane, nevím, přísahám, neřekla mi kde jede.- naříkalo děvče- Přísahám, nevím to, nemučte mě, už takhle jsem mrzák.- kvílela ubožačka.
Mistře, odevzdávám ti teď obžalovanou Brigitu Hausherovou do tvé péče. Přiveď ji k rozumu právem útrpným kým nezazpívá. Použij stupně nejvyššího!- řekl soudce.
Mistr mi pokynul. Kleště již byli přichystané, uhlíky ve výhni byli řeřavé. Dívka se třásla na celém těle. Bylo potřebné ji svléct. Nemělo cenu čekat, až to udělá sama. Uchopil jsem košilku za dolní část a přetáhl ji děvčeti přes hlavu. Děvče stanulo před námi úplně nahé.
Byla nádherná, i když jedna její nožka byla zmrzačená a nemohla na ni stoupnout. Viděl jsem, jak se páni oblizují. Už jen chtěli vidět děvenku svíjet se bolestí a vřískat. I mně a učni se napnuli pantalóny. Jenom můj mister zůstal chladným. On mučil už tolik žen a dívek, že ho to nechávalo chladným. Jednal s dívkou tak, jako s kusem masa. Ubohé děvče se choulilo, dřeplo si, aby skrylo své přirození před urozeným panstvem. Mistr ji chytil za ucho a zvednul ji do výše. Páni se olizovali, bylo vidět, že je jím mladá dívenka po chuti.
Teď budeš zpívat jak skřivan za letního rána – řekl třesoucí se dívce mistr. Ruce jí svázal za zády, takže si ji mohli pánové dále prohlížet.
Když usoudil, že si ji dostatečně prohlédli táhl ji ke kladce. Z kladky visel provaz. Mistr přivázal lano k svázaným rukám dívky. Nás postavil k druhému konci lana.
My jsme už věděli, nač máme čekat.
Brigito Pilisauerová, chceš nám říci, kde je tvoje máti? – zeptal se mistr.
Uslzené děvče jenom pokroutilo hlavou. Mistr nám pokynul.
My jsme potáhli a děvče, které mělo ruce svázané za zády se začalo zvedat do výše. Současně vřískalo. Mistr udělal rukou vodorovné gesto a děvče zůstalo viset ve vzduchu.
Tak co broskvičko, chceš učinit doznání? – zeptal se mistr.- Nebo založíme závaží!- dodal výhrůžně.
Děvče jenom vzlyklo. Mistr ukázal prstem k zemi. Povolili jsme smyčku a tělo děvčete bouchlo o zem. Učeň přinesl závaží. Já je přivázal o křehké kotníky děvčete. Mistr ukázal prstem nahoru. My s učněm začali táhnout. Děvče vřeštělo jak smyslů zbavené. Klouby mu chrupěli. Když jsme dívku zdvihli tak, že měla nožky i se závažími ve vzduchu, připevnili jsme konec lana k sloupu a mistr se opět začal dotazovat. Děvče jenom naříkalo, že nic neví. Mistr opět pokynul nahoru. My táhli a pak, když mistr udělal prudké gesto nechali jsme dívku padnout dolů, avšak dolů ve vzduchu. Bylo to nejbolestivější strappado (tažení), ještě zostřeno tím, že dívka měla závaží. Děvče strašně zavřísklo (křičelo a naříkalo stále, ale teď zavřísklo jak by mu šlo o život) a pak pozbylo vědomí.
No, zdá se, že to bude tvrdý oříšek. – řekl mistr. Učeň vzal putnu s vodou a vychrst ji na ležící děvče. To se vzbudilo a otřáslo. Nechali jsme ho oddechnout a čekali jsme až bude opět schopna vnímat bolest. Pak jsme skuhrající a naříkající dívku umístnili na židli a připevnili jsme ji provazy.
Mistr pokynul a já přinesl košík s řeřavými uhlíky a s kleštěmi, které byli v uhlíkách vnořeny. Děvče nás sledovalo s vytřeštěnýma očima. Mistr vybral kleště a podržel je před tváří děvčete. Pak se přiblížil k pravé bradavce děvčete, rozevřel čelisti, uchopil růžovou bradavku a stiskl. Takový vřískot jsem ještě neslyšel. A to jsem byl při mém řemesle už pár let.´
- Néééé, prosím, prosím, néééééé- , vřískala dívka- Vím kde je má matka! Nemučte mě už! Raději mě zabte!-
- Mluv!!!- řekla soudce.
- Má matka je u svého bratra v Bereitsdorfu. Jela k němu, když se začalo proslýchat, že je čarodějnice! Nemučte mě už, prosím! -
Soudce byl spokojen. To vyřeší jeden dopis místnému knížeti a budou ji mít v mučírně.
Nu dobrá, je vidět že ti řeřavé kleště občerstvili paměť. A teď pověz, že je tvá máma čarodějnice! – přikázal soudce.
Néee, není! -naříkalo děvče.
- To zpraví druhá bradavka.- řekl mistr. I tak se stalo. Děvče přiznalo všechno, jsouce pomočené, pokálené a s pěnou na ústech. Přiznalo čarodějnictví své matky a jmenovalo dvě své přítelkyně, které se s ní účastnili na čarodějných rejdách.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

EPILOG

Brigita Pilisaeurová jmenovala, kde se její máti skrývala. Pak stačilo poslat do příslušného města tři dráby s listem na vrchnost, aby obžalovanou (a usvědčenou) vydali. Za tři dny přivedli zmíněnou do města Bamberku, kde byla usvědčena tváří v tvář svou dcerou. Protože se nechtěla přiznat, byla přivedena k rozumu na mučidlech.

Rozsudek byl pak v obou případech stejný – smrt na pomalém ohni. Já byl u mistra ještě půl roku, pak jsem se přesunul do Bavor. A o tom bude příští povídka.