Je mi to trapné popisovat, ale já musím, protože to chci ze sebe dostat a nikomu jinému to povědět prostě nemohu, protože bych měla nejen z ostudy kabát, ale také bych určitě dostala vyhazov z práce. Trvá to už týden, tedy abych byla přesná, tak pátý pracovní den a to počínaje středou 14. června 2006.
Dneska je úterý, venku panoval skoro letní den, takže skrze okna odpolední slunce prosvětlovalo celou třídu jež na dveřích nese tabulku: 9.C. Tam, napůl stojíc a napůl ležíc na učitelském psacím stole jsem zase byla já, Mgr. Eva Lomová, fyzikářka, matikářka a také třídní učitelka této třídy.
Já, dospělá třicetiletá ženská a máma 6 leté dcery jsem tak byla ohnuta přes hranu toho stolu, chodidly jsem z vnějších stran svírala obě kovové nožky toho kusu školního nábytku, zatímco celým trupem jsem ležela na jeho desce a oběma rukama se držela jejích zaoblených rohů. Od pasu dolů jsem byla zase zcela obnažena, neboť jsem měla vysvlečené kalhotky a sukni vykasánu až k pupku, takže můj bílý široký zadek se tak ve své kulatosti na slunci asi velmi leskl. Ohnuta, obnažena a vyšpulena jsem musela dnes odpoledne již popáté znovu překousnout to ponížení a přijmout ten úděl.
Ten, na koho jsem musela tak potupně čekat, si zrovna vysvlékal své rifle. Jmenuje se Pavel Polcar, jemu něco málo přes 15 let a je žákem mojí třídy. Právě proto, že se to vždy odehrává v mé třídě a že Polcar je mým žákem, tak je to pro mne těžší. Nevidím ho za sebou, ale cítím vždy na své zadnici jeho dychtivý pohled a vím, že jeho asi patnácticentimetrový penis se mu z té podívané tyčí nedočkavou touhou.
Asi se teď divíte, proč se tedy tak před ním ponižuji a proč tak riskuji? Víte, před osmi dny mi ten kluk zachránil dceru před utonutím. Byli jsme s třídou na dvoudenním rozlučkovém školním výletě a já dcerku vzala s sebou. Je to živé dítě a ve společnosti žáků mé třídy se stala také rozvernou, rozpustilou a neposlušnou.
V okamžiku, kdy jsem nebyla zrovna u ní, zakopla má holčička o kořen na takové pěšině vedoucí po skalnatém břehu zatopené pískovny a spadla asi z pěti metrů do vody. Anetka, tak se má dcerka jmenuje, neumí plavat a tak se začala topit.
Všichni stáli jako zařezaní a já propadla hysterii, protože jsem sama také neplavec. V záchvatu strachu a děsu o život svého děcka jsem tak nějak instinktivně vykřikla slib, že udělám cokoliv pro kohokoliv, kdo mi Anetku zachrání.
V té chvíli se Polcar několika skoky rozběhl a se slovy: „Beru vás za slovo!“ skočil do vody, aby mi asi po minutě dceru vytáhl ven. Sice bledou, brečící, třesoucí se, ale hlavně živou.
Já hned na svůj zoufalý slib zapoměla, ale když jsem mu večer u ohně znovu děkovala, on mi ten můj slib připomenul. Když jsem se ho tedy zeptala, co za svůj odvážný čin chce, bez váhání odvětil: „Vás chci!“
Hned jsem nepochopila, ale on mi zcela bezostyšně řekl, že se mnou chce za odměnu souložit každý den po vyučování až do konce školního roku a že to se mnou chce dělat ve třídě a na učitelském stolku právě v té poloze, ve které jsem se nacházela ve středu, ve čtvrtek, v pátek, v pondělí a dnes v úterý.
To víte, že se mi to nelíbilo a odmítla jsem to jako nehoráznou zhovadilost. Když viděl, že na něj hledím jako čerstvě vyoraná myš, nestydatě mi připomenul, kterak mi zachránil dítě, já dala slib a ten musím splnit, ať se mi to líbí nebo ne.
Bylo to trapné a hanba mne fackovala. Snažila jsem se mu to rozmluvit, ale Polcar byl neodbytný a začal mi drze vyhrožovat, že jestli mu nevyhovím, rozhlásí po škole, že se mnou v noci na tom výletě souložil, že jsem mu dala z vděku za záchranu dcery a že mu to bude kdekdo věřit, protože na ten mnou vyslovený slib má on svědky.
To mne polekalo. Bála jsem se skandálu a tak jsem se musela sebezapřít. Oddálila jsem to jen o dva dny, ale protože byl ten spratek neodbytný, musela jsem se mu velice nerada podvolit.
O tom, že mne to stálo mnoho přemáhání, nemusíte vůbec pochybovat. Byla to má oběť díkůvzdání za život dcery. A tak jsem dnes musela zase snášet jeho ruce na svých hýždích, musela jsem se nechat poplacávat, ohmatávat a zkoumat.
Znovu jsem cítila ty jeho prsty ve svém rozkroku, které mi osahávaly prcinu a mezi stydkými pysky mi rozehrály taneček, jaký provádí kytarista na strunách svého nástroje když hraje španělskou klasiku. Jako učitelku mne to velice zostuzovalo, ovšem jako ženu mne to i proti mému JÁ vzrušovalo.
Když se ten mizera nabažil mé již značně zvlhlé chlupatosti mého pohlaví, vzal do prstů obou rukou mé nalité pysky, široce mi je rozevřel, přiložil mi mezi ně svůj tuhý pohlavní úd a zase, jen tak, bez kondomu, ho vtlačil do mé ničím nechráněné pochvy až k děloze a hned začal přirážet jako nadržený kozel, projížděl mi pochvou sem tam a plenil má rodidla.
Cítila jsem v sobě každý jeho pohyb, hluboko v pochvě mi hučelo a mé JÁ znovu podléhalo tomu živočišnému násilí. Ten sprosťák mi dnes dokonce vtlačil prst do konečníku. To mi ještě nikdy žádný mužský neudělal. Polcar mi tam strčil rovnou celý palec a ostatními prsty téže ruky mne držel venku. Takto, drže mne za kostrč a vší silou mi žaludem plenil dělohu.
Cítila jsem bolest i slast, nutkání na stolici, hnusotu i úžasné příjemno a já, drtíc prsty rohy desky stolu jsem křečovitě mhouřila oči a sotva popadala dechu. Vím, že je to šíleně nezodpovědné a riskantní. Ten puberťák se do mne udělal dvakrát, aniž ho ze mne vyndal. Dvakrát se do mne požitkářsky vystříkal a já to musela strpět. Dokonce mne tím proti mé vůli vydráždil až k orgasmu.
Ten jsem měla tak palčivý, že mi z toho hučelo v uších a já nedokázala zabránit, aby mé poševní svaly nestáhly jeho penis. Právě v těch chvílích to do mne stříkal, natlačen na mé děloze a dost možná mne zrovna dnes svým mladým a zdravým spermatem oplodnil. Bože…! Co když jsem dneska počala Polcarovo dítě?!
Dnes mám totiž čtrnáctý den od prvního dne posledního menzesu. Co když za dva týdny nedostanu menstruaci a budu s ním opravdu těhotná? Půjdu na potrat? Nebo se přemohu a v zájmu života to nechtěné děcko donosím a pak své dcerce porodím sourozence? Je to hrozné pomyšlení…